Úvod
Rybářská balada
Voda hučí, voda šumí
a do vody rybář čumí.
Splávek tichounce se houpe,
opodál se slečna koupe.
Ale rybář černovlasý,
jenom splávek vidí asi.
Voda hučí, voda šumí,
rybář jen na splávek čumí.
V dáli modrají se lesy
slečna plavky stahuje si,
z ramen dolů,níže k pasu
ňader odhaluje krásu.
Smutný rybář ale zírá,
zda už rybka nezabírá.
Slečna plavky táhne z boků
Ručku drží na rozkroku.
Plavky hladce k zemi sjíždí,
Z krásně vyklenutých hýždí.
Rybářovi ztuhly líce,
něco třesklo do udice.
Po nebi plul mráček malý,
Slečna protáhne svaly.
Ptáci svoji píseň pěli,
slečně ňadra vzhůru čněly.
Toužebně povzdechla nahlas,
rybář dále hledí na vlas.
Slečna rozumějíc špásu,
do vody svou noří krásu.
Pod vodou hned míří,
k místu kde splávek výří.
A tam prudce rudá v líci,
zatáhne mu za udici.
Rybář cukne, tvář mu bledne,
tohle sumec přece jen je.
Již hladina zčeřila se,
co to vleče na svém vlase.
Rybář na podběrák sahá,
tu čumí, kterak dívka nahá.
Z vody náhle vynoří se,
nad vodou dvě ňadra tkví se.
Jak nadité studny vzhlíží,
rybář odhaduje jejich tíži.
A na každém prsu právě,
hrot se tyčí vyzývavě.
Jsi-li ryba nebo slečna,
vystup ať mé oko vidí,
jsi-li jako jedna z lidí.
Či ti bok a nohy chybí,
nebo máš snad ocas rybí?
Na břeh vyjde tedy slečna,
maje stehna přebytečná.
Mezi nimi černé řasy,
a v nich pravý poklad asi.
Kristýnka je moje jméno,
a teď uzři moje věno.
Otáčí se k němu zády,
rybář stojí jak sloup tady.
Brýle do kapsy si schová,
zadnice zří mocný ovál.
Jak bochánky obě půlky,
rybáře svrbějí kulky.
A jak na tu vodu čumí,
voda v řece tiše šumí.
Na vrbě tu datel ťuká,
rybáři se chvěje ruka.
V tom se slečna přehne v pase,
Rybář sáhne po ocase.
Neboť chlupy nezakryjí,
navlhlou magnólii,
která vyhrnujíc značně,
pootvírá se lačně.
A v ní vyvinut se těší,
poštěvák jak slimák pěší.
Kdesi pískl konipásek,
rybář odepnul si pásek.
Úd si přejel suchou dlaní,
a rychle se chystá na ni.
Měl ho tvrdý jako žulu,
podebral ji hezky z důlu.
Kristýna cítila v hýždi,
s jakým gustem do ní vjíždí.
Rybář, jenž se Hugo volal,
až po pytel ho tam schoval.
Slečna držela se trsů,
rybář zase jejich prsů.
Jejich hroty lačně laskal,
až jí ocas v kundě mlaskal.
Cítila jak jí tam jezdí,
jak by drátem rejpal ve zdi.
Nad řekou se vznášel racek,
rybář ho měl jako klacek.
Žáby zde svou pěly notu,
měla ji jak ze šamotu.
U břehu se leknín houpe,
rybář ale stále šoupe.
K západu se slunce blíží,
holub vrká na strži,
slečna chtivě přiráží.
Zadnici svou vypla výše,
již ho cítila až v břiše.
Když do ní vjel jak pilou,
přirážela se vší silou.
Slečna křičí, zadkem smýká,
cítí jak do ní silně stříká.
Že až v okamžiku vlahém,
uprdla si blahem.
Rybář rychle vyndal ptáka,
a nad řekou se již smráká.
Slečna honem oblékla se,
a že zítra přijde zase.
Smutný rybář prut dal k prutu,
zřel jak mizí do úkrytu,
nádherného zadku ovál.
Voda hučí, voda šumí,
Sláva tomu, kdo to umí!
92
