• facebook
  • twitter
  • rss

Islámský fundamentalismus – Postavení žen - díl 2

Islámský fundamentalismus – Postavení žen - díl 2

Pouhé rodičovské pokárání?

Každý rok zahyne asi čtyřicet palestinských žen rukou svého otce, nebo bratra. Vražda smyje z rodiny hanbu a vrátí jí čest, o kterou ji její členka připravila, když se dopustila předmanželského, nebo mimomanželského pohlavního styku. K těmto vraždám většinou dochází v chudých zapadlých palestinských vesnicích. Ženy jsou často upáleny, aby bylo možné vydávat jejich smrt za nehodu. Vrah se obvykle stává místním hrdinou, mužem, který udělal, co bylo nezbytné, aby očistil jméno své rodiny.
Mnoho muslimů souhlasí s tím, že vraždy žen, které zneuctily rodinu s islámem nijak nesouvisejí. Tyto zvyky pocházejí z národních kultur a nemají s islámským náboženstvím nic společenského. Mnoho muslimů se tak zříká jakékoliv odpovědnosti za surovosti, které poznamenávají životy možná celé jedné čtvrtiny muslimských žen.

Nevěsta - manželství

„A patří k jeho znamení, že vám z vás samých manželky stvořil, abyste u nich klid nalezli. A vložil mezi vás lásku a dobro – a věru jsou v tom znamení pro lidi přemýšlivé.“
Korán
Súra 30 – Byzantinci

Manželství je platné od okamžiku, kdy ženich a nevěstin otec podepíší svatební smlouvu neboli aqd. Smlouva bývá především písemným dokladem o tom, jakou částku ženich nevěstě při vstupu do manželství zaplatil a kolik jí ještě bude muset dát v případě, že se s ní rozhodne rozvést. Islámský aqd je podobně jako západní předmanželská smlouva střízlivý spis prostý veškeré romantiky, který se vypořádává se skutečností, že mnoho manželství končí rozchodem. Dobře sepsaný aqd může zahladit některé nerovnosti v islámském zákoně o rodině. Žena si jím může zajistit právo pracovat a dál se vzdělávat a přidat další k několika málo důvodům, jež jí podle šaríy opravňují se s mužem rozvést. Dnes například mnoho žen připojuje ke smlouvě tzv. esma, klauzuli, která je opravňuje rozvést se, kdykoli si to budou přát. Jiné novomanželky jsou konkrétnější a vyhrazují si právo se s manželem rozvést v případě, že by si přivedl druhou manželku.
Součástí tradiční islámské svatby by měly být i něžné rituály, které uvolňují napětí před svatební nocí. Když nevěstu její rodina konečně odevzdá ženichovi, měl by jí novopečený manžel uvítat tím, že ji zuje boty a umyje nohy. Je to nápaditý způsob, jak překonat strach z prvního, neznámého doteku. Pak by se měl muž pomodlit a požehnat své ženě slovy: „O Bože, dej, ať ve mně nalezne zalíbení, ať mne miluje a příjme. A dej, ať také ona mně působí potěšení, a sveď nás dohromady tak, aby byl náš svazek dokonale harmonický. Jistě miluješ ty, kteří ctí zákon, a ne ty, kteří se mu protiví.“ Když se pomodlí i nevěsta, položí ji ženich ruku na čelo a poprosí Boha, aby děti, které přivedou na svět, ochránil před ďáblem.
Ještě v minulém století se muslimové obvykle ženili brzy po pubertě. Dnes, kdy je vyzrálost při uzavírání manželství všeobecně považována za nutnost a kdy výdaje spojené se svatbou často šplhají do závratných výšek, vstupuje většina mladých lidí v islámských zemích do manželství až ve dvaceti nebo třiceti letech. Zbožná muslimská dívka by se před svatbou měla cizímu chlapci vyhýbat dokonce i pohledem. Nikdy by neměla zajít tak daleko, aby muži podala ruku, natož aby s ním šla na schůzku nebo mu dovolila, aby ji políbil. Teprve v roce 1981 dospěl v Saúdské Arábii výbor složený z islámských duchovních rozhodnutí, že se mladá žena může se svým nastávajícím sejít nezahalena ještě před tím, než se za něho provdá.
Jakmile se žena za muže provdá, jeho slovo se stane zákonem.

„Krása“ svatební noci?

Ženich musí prokázat dostatek mužnosti. Nebude-li schopen pohlavního styku, jeho žena se s ním může dát rozvést. Nevěsta musí dokázat, že je panna. Kdyby nekrvácela, možná by ji s hanbou vrátili rodině, a ta by se mohla rozzuřit do té míry, že by ji zabila.

Rozvod

Touží-li žena odejít na dobro, může ji na cestě za rozvodem provázet celá řada potíží. Bůh nejvíce nenávidí právě rozvod. V Koránu je uveden výčet podmínek, které je třeba splnit, aby mohlo být manželství ukončeno, je dlouhý a neradostný. Začíná příkazem přivést příslušníky manželčiny i manželovy rodiny, kteří se mají pokusit manželství zachránit. Avšak způsob rozvodu, kterého se tak úzkostlivě drží šíité a stoupenci učení všech čtyř hlavních škol sunny, může nalézt oporu v Koránu jen tehdy, jsou-li příslušné pasáže čteny nanejvýš pokrouceně. Talláq, rozvod, je výhradně záležitostí muže. Stačí, když třikrát zopakuje větu: „Rozvádím se s tebou,“ a nemusí své rozhodnutí nijak zdůvodňovat. Manželka nemá do celé záležitosti co mluvit. Rozvod nepatří mezi přirozená práva muslimské ženy a zákony některých islámských zemí znemožňují ženám rozvodu dosáhnout. Hanbalíja, vyznávaná Saúdy, ženě téměř nedává šanci nešťastnému manželství uniknout bez svolení manžela. Šíité a sunnité, kteří jsou stoupenci hanfitské školy, ji dovolují vyhradit si právo na rozvod v manželské smlouvě – aqdu. Podle šíitských, hanafitských a málikovských zákonů smí žena požádat o rozvod, je-li její manžel impotentní, u šíitů a málikovců rovněž v případě, že ji není schopen materiálně zabezpečit, trpí-li nevyléčitelnou nakažlivou nemocí a nebo s ní zachází způsobem, který ohrožuje její život. Duševní týrání, fyzické násilí, při němž nedojde ke zmrzačení, a nebo prostě jen skutečnost, že je žena v manželství nešťastná, jsou zřídkakdy pokládány za dostatečný důvod k rozvodu.

Děti - syn, nebo jenom dcera ...

Arabské ženy po svatbě nepřijímají manželovo jméno, muži i ženy jsou však oslovovány jménem prvorozeného syna = tzv. Kúnja. Pokud porodí žena dceru ani jeden z rodičů tedy nemá své Kúnja. Jestli se ženě nedaří dát muži syna, muž se cítí méněcenný. Jeden islámský muž prohlásil, že bez syna není nic.

Postavení holčiček a chlapečků ....

Není břímě požadavků islámského náboženství nakládáno na křehká bedra dívenek příliš brzy?
Od devíti let jsou dívky povinny plnit povinnosti, jež jím ukládá náboženství. V Íránu musí nosit holčičky hidžáb, za svítání vstávat k motlitbě a v měsíci rámadánu dodržovat půst od východu do západu slunce. Chlapci začínají s půstem a motlitbou až v jedenácti letech. Dívky jsou už v devíti letech považovány za dost staré na to, aby se mohly provdat.

Práva ženy a muže v manželství

Z manželství vyplývají určitá práva, ať již morální, nebo daná zákonem. Zaopatřit rodinu je úkolem manžela. Pokud muž nemůže své rodině obstarat dostatek prostředků, nebo je jeho příjem příliš nízký na to, aby ji zajistil relativně přijatelnou životní úroveň, mohou vydělávat oba, je-li manželka ochotna pracovat. Avšak:

  1. Manžel má právo ukončit pracovní činnost své ženy, kdykoliv to pokládá za nutné
  2. Má právo nesouhlasit se zaměstnáním, o němž se domnívá, že by jeho manželku mohlo vystavit újmě, svodům, či ponižování
  3. Manželka má právo přestat pracovat, kdykoliv bude chtít.

V převážné většině muslimských zemí byly za posledních padesát let překážky bránící ženám chodit do zaměstnání odstraněny. V Egyptě ženy pracují všude. Egyptské ženy jsou lékařky, filmové producentky, političky, ekonomky, akademičky, inženýrky. Dnes je téměř nepředstavitelné, že by mladá Egypťanka nechodila do práce, alespoň před svatbou. Ačkoli dnes ženy nesou břemeno rodinných výdajů s muži, jen málo Egypťanů je ochotno podělit se svými manželkami o domácí práce. A tak na ženy zmožené rutinou, spěchající z práce domů připravit náročné rodině vydatné jídlo, může někdy tvrzení fundamentalistů, že žena má zůstat doma, působit docela přitažlivě.

Politika a volební právo

„Rci : Bože veliký, vládce království ! Ty dáváš vládu, komu chceš, a odebíráš ji, komu chceš.“
Korán
Súra 3 – Rod Imránův

Pro ženy ve většině muslimských společností je cesta k politické moci plná překážek. Nesnáze žen, pramení také z toho, že mají často velmi nejisté postavení, a neustále jim hrozí nebezpečí, že se proti nim zvedne odpor. Roku 1994 stály ženy v čele tří muslimských zemí. Jejich vrcholné postavení však život žen z nejnižších vrstev téměř neovlivnilo.

Džihád je také pro ženy

V prvních letech existence islámu se některé ženy dožadovaly, aby se jej mohly účastnit. S důsledkem, sloužit k Bohu – Muhhamad, ale odvětil: „Poslušnost manželovi a vděčnost za jeho přízeň mají stejnou hodnotu jako Džihád. Historické důkazy, však svědčí o tom, že ženy po boku Muhhamada bojovaly a těšily se za to velké úctě. Ženy se účastnily válečných tažení i po Muhhamadově smrti. Dívky v Eritreji vstupovaly do partizánských oddílů, hlásily se do armády. Ovšem před svobodnou partyzánkou se prostírala velmi nejistá budoucnost. Byla sice hrdinkou, ale na venkově, kde se stále cení skromnost a pannenství, šlo jen těžko očekávat, že se provdá.

Pouť k moudrosti

„Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil ! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.“
Korán
Súra 96 – Kapka přilnavá

Z Koránu jasně vyplývá, že se náboženské povinnosti vztahují stejně na muže i ženy. Mají-li ženy tyto povinnosti plnit, je třeba je vzdělat a poučit. Roku 1960 byl přijat návrh se zřízením dívčích škol v celé zemi. Ti otcové, kteří ovšem nesouhlasí, nebudou povinní své dcery do škol posílat. Mnoho otců i nadále využívalo práva zamezit dcerám přístup ke vzdělání.
V Saudské Arábii vstoupily ženy na univerzitní půdu poprvé v roce 1962 a ženské fakulty zůstávají od mužských stále přísně odděleny. Po zřízení univerzit pro ženy začalo být sice vysokoškolské vzdělání ženám přístupnější, zkušenost, kterou studiem získaly, byla však mnohem mělčí. Jen málo ženských vysokých škol má vlastní knihovnu, přitom knihovny, které jsou společné s univerzitami pro muže, jsou ženám buď zcela uzavřeny, nebo je mohou navštěvovat jen jeden den v týdnu. A to si ještě studentky většinou nemohou knihy volně prohlížet, nýbrž musejí nahlásit, které tituly chtějí, a nechat si je donést. Nicméně závěrečné zkoušky jsou pro ženy i pro muže stejné. Profesoři tiše přiznávají, že ženy obvykle dosahují lepších výsledků než muži.

Státy islámu

V současnosti existuje 46 zemí, v nichž je islám vyhlášený státním náboženstvím. Všechny tyto státy se sdružují v Organizaci islámské konference. Pozicí ženy v rámci islámského pojetí života trpí zejména tamější tzv. emancipované ženy, které touží po osobní svobodě, úctě a společenském uznání.Obhájci lidských práv sesílají na některé z nich kritická slova, odrážející závažnost porušování nejen ženských práv zakotvených v Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen, ale i základních lidských práv zakotvených ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Mezi státy, kde jsou práva žen nejvíce omezována a porušována, patří Afganistan, Pákistán a Saudská Arábie. Zde jsou zprávy ze životů žen žijících za hranicemi těchto státu. Přestože údaje jsou už staršího data, lze považovat zohledněný stav za aktuální, pokud se ještě více nezhoršil.

Afganistan

(současná situace v Afganistanu znemožňuje monitorování porušování ženských práv mezinárodními organizacemi, situace se však od roku 1997 nezměnila)
Postavení žen v Afganistanu je ovlivněno fanatickým hnutím Taliban, jehož cílem se stalo oživení islámské tradice. Hnutí bylo založeno v září 1994 v jižním Afganistanu v provincii Kandakar a brzy se proslavilo násilnostmi páchanými na obyvatelstvu žijícím v jím spravovaných oblastech. V kontextu s hnutím Taliban se často vyskytují také pojmy opium, kalašnikov a krvavé peníze. Každá sebemenší odchylka od islámské tradice, kterou definuje především Korán a Sharia, je krutě trestána.
Jejich útoky jsou často namířeny proti ženám. Na jimi spravovaných územích nemají ženy skoro žádná práva. Musí se pohybovat na veřejnosti kompletně zahaleny od hlavy až k patě, otvor pro oči zahaluje síťovina. Jsou totálně odloučeny od veřejnosti. Bez doprovodu se nesmí pohybovat nejen na veřejnosti, ale dokonce i v domácnostech je jejich pohyb omezen, například při příchodu návštěv. Vzhledem k tomu, že nesmí pracovat, zbývá jim v případě odchodu, nebo smrti manžela, jediný způsob obživy - žebrota.

  • V březnu 1997 nařídil Taliban kábulským obyvatelům zakrýt okna v přízemí a v prvním patře, aby z ulice nemohly být ženy zahlédnuty v okně . "Tvář ženy je zdrojem úpadku pro všechny muže, kteří s nimi nejsou příbuzensky spřízněni", odůvodňuje svoje nařízení Taliban. Dívky jsou v útlém věku svými otci prodávány do manželství a později často prodány dále svými manžely.
  • 24 května 1997 obsadila armáda Talibanu Mazer-e Sharif. Jedním z jejich prvních nařízení byl zákaz svobodného sdružování, svobody slova a zaměstnávání žen, dále pak zákaz svobodného pohybu na veřejnosti bez doprovodu blízkého mužského příbuzného a povinnost nosit tradiční oděv, burqu. Obdobná nařízení platí na všech Talibanem kontrolovaných územích. Porušení se nelidsky trestá.
  • V prosinci 1997 bylo potrestáno 225 žen za porušení pravidla o ženském zahalení. V souladu s talibanskou interpretací islámského práva byly ženy bičovány přes nohy a záda.
  • V říjnu 1996 v Kábulu byl jedné ženě useknut poslední článek prstu, protože nosila nalakované nehty.
  • V březnu 1997 byla ukamenována žena v Laghmanské provincii ve východním Afganistanu. Žena byla islámským soudem uznána vina z cizoložství, protože chtěla utéci z oblasti z jiným mužem.
  • Za výjimečných okolností Taliban umožňuje zaměstnávání žen i mimo domácnost (např. v případě humanitárních organizací). Avšak ženy, které se rozhodnou pracovat, se i přes oficiální povolení často setkávají z útoky vůči svojí osobě.
  • V květnu 1997 zbili členové Talibanu pět muslimských žen, které pracovaly pro mezinárodní humanitární organizaci CARE. V rámci "prevence neřestí a posílení ctností" vytáhli násilím těchto pět žen z mikrobusu, ve kterém cestovaly. Před zástupem lidí pak byly slovně ponižovány a dvě z nich byly zbity. Zahraniční organizace byly potom Talibanem varovány před zaměstnáváním Afghanských žen. Podobné zkušenosti se zaměstnáváním afgánských žen mají i další mezinárodní humanitární organizace - Červený kříž, Amnesty International a další.
  • Islámským ženám a dívkám jsou kladeny do cesty za vzděláním velké překážky, zejména na územích kontrolovaných Talibanem. Taliban odůvodňuje svůj zákaz přístupu žen do škol neexistencí dostačujících opatření ve školách, které by mohly zaručit neposkvrnění cti dívky a tím i celé rodiny. Aby bylo možné jejich náročným požadavkům vyhovět, znamenalo by to výstavbu systému odděleného školství, na což zas není podle slov Talibanu dostatek peněz.
  • Hnutí Taliban omezuje svými nařízeními zdravotní péči o ženy. Ženy smí být ošetřeny lékařem-mužem jen v doprovodu spolehlivého muže. Avšak ani s doprovodem není možné jejich dostatečné lékařské ošetření, protože smějí být vyšetřovány jen přes své šaty. To znamená, že ženy nesmí být muži ani operovány. Situace žen je ještě složitější o to, že za poslední roky opustila Afganistan většina ženského zdravotnického personálu, protože byly často napadány pro svůj zaměstnanecký poměr. Počet nemocnic, které mohou přijmout ženy, je velmi malý. Ženy proto leží po dvou na jedné posteli a pro mnoho z nich zbývá jen zem. Stejná situace je i v porodnicích. Mezi ženami a dětmi, se kterými jsou po většinu dne ve styku, se proto díky nedostatečné zdravotní péči šíři infekce. Za poslední léta byl například zaznamenán velký nárůst výskytu tuberkolózy.

Pákistán

V roce 1996 podepsal Pákistán mezinárodní Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen zaštítěnou Organizací spojených národů. Uběhly již tři roky od podpisu úmluvy a v životě zdejších žen nenastala žádná viditelná změna. Podle článku 18 se všechny smluvní státy zavazují, že do jednoho roku od podpisu úmluvy předloží generálnímu tajemníkovi OSN zprávu o legislativních, soudních, administrativních a dalších opatření a dále pak minimálně jedenkrát za čtyři roky. Pákistán zprávu doposud nepředal. Poslední fakta o postavení ženy v Pákistánu uveřejnila Amnesty International v roce 1998.

  • Přestože Pakistánská vláda oznámila několik opatření, která učinila ohledně zvýšení počtu žen na školách a v kultuře.
  • V říjnu 1998 ohlásila paňdžábská vláda zákaz kulturních aktivit na dívčích školách a univerzitách a zároveň nařídila studentkám a učitelkám nosit oblečení v souladu s islámským kodexem a zahalovat si tvář závojem. Oznámila také, že ženy by se neměly objevovat v reklamách, divadle a v rozhlasovém vysílání v sousedství mužů.
  • V lednu 1998 vydala vláda zákaz na televizní vysílání baletních představení s ženskými aktérkami.
  • V březnu 1997 byla Hidayat Bibi odvedena na policejní stanici v Peshawaru po té, co zastřelila svého manžela a policistu, s kterým ji nutil její manžel mít pohlavní styk. Na stanici byla mučen a bita a pomocí fyzického násilí byla donucena učinit výpověď v souladu s požadavky policejního úředníka, který jí vyšetřoval.
  • Podle průzkumu pakistánských ženských organizacích je až okolo 70% pakistánských žen obětmi domácímu násilí.
  • Islámbádská ženská organizace Progressive Womens (PWA) referovala AI o případu z punjabské provincie, kde v záchvatu zlosti useknul nos své manželce. Důvodem činu byl fakt, že jedna z dcer chtěla pracovat. Napadená žena však byla násilím donucena podepsat prohlášení, že její manžel, Nazir, je mentálně narušený a tudíž nemůže být postaven před soud. PWA se však nakonec podařilo docílit neplatnosti prohlášení a koncem září 1997 byla policie v Jatli nucena zaregistrovat na Nazira žalobu.
  • Ročně zemřou na popáleniny desítky mladých žen, které se stanou obětí násilností svých manželů nebo manželovo rodiny, kteří je trestají za to, že nerodí syny, za neposlušnost nebo za nedostatečně velké věno. Poměrně často lze najít v novinách zprávy o ženách, které se zranily při vaření z důvodu výbuchu nebo vzplanutí kamen.
  • Pakistánská komise pro lidská práva, která monitorovala v Lahoru místní tisk, zaznamenala 717 znásilnění žen. 65% tvoří mladé dívky (mezi oběti jsou i osmileté dívky), v 30% případů se jednalo hromadné znásilnění.
  • Od ledna 97 do února 98 bylo zabito, znásilněno nebo uneseno 1130 žen. Znásilnění většinou doprovází násilí, které v mnohých případech končí ublížením na zdraví nebo dokonce smrtí. V některých případech znásilněná žena zvolí radši smrt než, aby musela snášet ponížení a zavržení ze strany rodiny.
  • Především venkovské ženy se nezřídka stávají obětí vlastního příbuzenstva, kteří se tak snaží zabránit uvalení hanby na pověst rodiny. Čest rodiny je nejpřednější a očistit pověst rodiny lze pouze smrtí "černé ovce" . Vražda tak získává kredit jakési morální sankce. V listopadu 1997 byla zavražděna ve vesnici Chacal Khurd mladá provdaná žena rozzuřeným davem, jehož součástí byl i její manžel. Žena byla podezřelá z milostné pletky. V lednu 1998 zastřelil ve vesnici Ramke Sandwa muž vlastní dceru a chlapce, s kterým měla mít údajně poměr.
  • Podnětem k zabíjení žen uvnitř rodiny bývá také často výběr manžela podle vlastní ženiny vůle bez toho, že by volba byla schválená otcem. Přestože existuje již několik soudních rozhodnutí ve prospěch práva dospělých muslimských žen provdat se za muže podle vlastní vůle bez toho, že by musel sňatek schválit jejich otec, myšlení veřejnosti se mění jen velmi pomalu. Mnoho mladých žen řeší situaci útěkem z domova a často jsou pak nuceny žít ve strachu a úkrytu před pomstou svých mužských příbuzných, kteří se jim mstí za neposlušnost a pošpinění pověsti rodiny. Právo ziná usnadňuje stíhání žen, které si sami vybraly svého manžela. AI zaznamenala více než 90% z těchto manželských párů čelí falešnému obvinění z únosu a smilnosti. Policie nevěnuje ochraně žen před pomstou příbuzenstva příliš velkou pozornost.
  • V říjnu 1997 byli v Punjabu zastřeleni novomanželé Rehena Kausar a Sajid Mahmood společně s jejich svědkem, Sardar Aliem, nevěstiným bratrem.
  • V květnu 1998 byla zabita svým otcem osmnáctiletá Samreen, které se provdala podle vlastní vůle. Pod záminkou ji pozval do svého bytu, kde ji pak ubodal k smrti..
  • Častokrát je ženám neposlušným příkazům svého mužského příbuzenstva vylita do obličeje kyselina, ve výjimečných případech i mužům. V červnu 1998 vniklo pět mužů na verandu jednoho domu a vylili kyselinu do tváře spící ženy.
  • Pakistánské ženy se často marně snaží dovolat spravedlnosti v případě znásilnění. Pokud je žena znásilněna manželem, nejedná se o kriminální čin. Znásilnění je definováno jako sexuální styk mezi mužem a ženou, kteří nejsou manželé, bez souhlasu oběti. Má-li však žena styk z cizím mužem, podstupuje riziko, že se jí nepodaří dokázat svůj nesouhlas s aktem a bude obviněna ze smilnosti, která se trestá veřejným ukamenování. Neexistuje žádný zákon, který by dostatečně chránil ženu před domácím násilím, s výjimkou případu vážného ublížení na těle nebo usmrcení. Domácí násilí je navíc i společensky tolerováno, protože ženy jsou od Boha podřízeny mužům a samy ženy se v mnohých případech chápou násilí, které je na nich pácháno, jako opodstatnělý trest za své "nevhodné" chování a neposlušnost.
  • AI zaznamenal několik případů, kdy policie odmítala se zabývat ohlášeným případem znásilnění, domácího násilí i zabití. Policie často také nahrazuje trestní stíhání pouhým disciplinárním řízením.

Saudská Arábie

S výjimkou Afganistanu, kde řádí fanatičtí učenci víry z hnutí Taliban, jsou islámské náboženské tradice a hodnoty nejvíce dodržovány v Saudské Arábii. Saudská Arábie je také jedinou z mála zemí, které nepodepsaly Všeobecnou deklaraci lidských práv.
Pozice žen se zde nejvýrazněji projevuje faktem, že se nikde nevedou záznamy o jejich narození nebo úmrtí.

Obecně mají ženy oproti mužům o hodně více povinností

  • Ženy musí nosit tradiční oděv, burgu. Prapůvod tohoto zvyku je v obrazu ženy jako nástroje ďábla a zdroj nemorálnosti. Někteří zarytí stoupenci islámského tradičního práva tak vnímají ženu ještě dnes. Podle odborníků se právě tato povinnost podepisuje nejvíc na potlačení identity ženy a činí z ní před muži pouhý objekt sexuální touhy.
  • Ženy nesmí muži odporovat nebo vyvolávat hádky ani zvyšovat hlas.
  • Žena musí být až do svatby pannou, jinak bude společností zatracena nejen ona, ale i celá její rodina. Často se tak stávají ženy, které poruší toto tabu, obětí násilí ze strany svých příbuzných. Na muže není toto právo nárokováno.

..a daleko méně práv

  • S neplodnou ženou se může muž dát rozvést. Nikoliv však naopak.
  • Muslimské ženy nesmí vstoupit do manželství s mužem jiné víry. Muži si ale mohou brát nemuslimky.
  • Nevěra ženy se trestá ukamenováním.
  • Nechat se rozvést je pro ženu o několik stupňů náročnější než pro muže.
  • Rozhodnutí o vzdělání, volbě manžela, návštěvách, cestování náleží muži.
  • Neexistuje, aby osamělá žena bydlela a pracovala sama a měla tak možnost sama rozhodovat o svém osudu. Osamělá ženy zde žijí ve státních domech.
  • Ještě velmi nedávno nesměly být ženy zaměstnány, dnes mají možnost alespoň pracovat ve školství a zdravotnictví, pokud ovšem jsem dostatečně silné a překonají odpor rodiny.
  • Svědectvím ženy před soudem má poloviční hodnotu, to znamená, že proti jednomu muži je třeba svědectví dvou žen. Nerovnost mezi mužským a ženským svědectvím vysvětlují místní ctitelé tradičního pojetí islámu hned několika argumenty, které vycházejí z Koránu. Svědectví žen je nespolehlivé protože:
  • o jsou příliš emocionální
  • o neúčastní se veřejného života, a tak nemohou ho ani správně chápat
  • o jejich podřízenost vůči muži, kterou jim ustanovil Bůh, je nutí říkat to co jim řekne muž
  • o jsou zapomětlivé
  • Práva žen jsou omezeny i v případě dědictví. Mohou dostat jen polovinu, toho co získá muž. Často však i tato část zůstává v rukou mužů. I na to si našli ctitelé šaríi logické vysvětlení a odůvodňují toto pravidlo zodpovědností muže za celou rodinu. Je pravda, že v případě, že žena získá povolení pracovat, patří celý výdělek pouze jí.
  • V Saudské Arábii proniká oddělení mužského a ženského světa do všech oblastí života. Segregace dle pohlaví proniká do škol - na univerzitách sledují přednášky dívky z jiných místností, protože se nesmí vyskytovat pohromadě v jedné místnosti s cizími muži.
  • Podobná situace je ve zdravotnictví, ženy mají speciální ženské nemocnice, kde smí pracovat většinou jen ženský personál. Vzhledem k omezeným možnostem žen ucházet se o práci, nestačí ženské personální zdroje, pokrýt potřebu.
  • Ženy nemají přístup do kaváren, kin, diskoték. V Rijádu byla zřízena i speciální banka pro ženy, kde pracuje výhradně ženský personál. V mešitě se ženy nesmějí modlit po boků mužů, i tam je pro ně vyhrazena speciální místnost.
  • Pohyb žen na veřejnosti je omezen i dalšími opatřeními. Žena nesmí řídit auto. Ženám není dovoleno cestovat bez doprovodu spolehlivého muže, nejlépe z příbuzenstva. Pasy svých dcer, sester a nebo manželek, případně i matek drží u sebe muži. Jen muži smějí vyřizovat cestovní formality. A pokud náhodou dojde k situaci, že žena musí cestovat sama, potřebuje k tomu písemný souhlas sobě nadřízeného muže. Společenských večírků se smí ženy účastnit také jen v doprovodu mužů.

Vysvětlivky:

aqd – svatební smlouva
čádor – čtverec látky sahající od hlavy k patě, který si žena přidržuje nebo jej má upevněný
pod bradou. Nosí jej Íránky a libanonské šíitky
esma – klauzule ve svatební smlouvě, jež dává ženě právo se rozvést
džihád – „svatá válka“, boj, jehož cílem je chránit hodnoty islámu
hadžž – pouť do Mekky, kterou by měl každý muslim, není-li to nad jeho možnosti, vykonat
alespoň jednou za život. Rovněž měsíc islámského kalendáře, v němž se koná pouť
hanbalíja – nejpřísnější ze čtyř hlavních škol islámu
hidžáb – doslova „závěs“. Obvykle každý ženský oděv, který odpovídá zásadám islámu.
kúnja – zvyk pojmenovávat muže a ženy po prvorozeném synovi
maqnae – pokrývka hlavy připomínající kápi, kterou nosí především ženy v Íránu.
niqáb – závoj, který zcela zahaluje ženinu tvář
rúsarí – perský výraz pro šátek, kterým si ženy přikrývají hlavu
šalvárqamís – do půli lýtek dlouhá tunika oblečená přes kalhoty
talláq – rozvod zapuzením manželky

Závěrem ...

V dnešním světě je postavení žen docela jiné, než tomu bylo za dávných časů. Dnes už snad nejsme považovány za pouhé slabší pohlaví (i když u některých mužů tento názor stále přetrvává). Přece jen dnes a to především v Evropě zaujímají ženy hlavní postavení v různých organizacích, zastávají důležité funkce, ... V oblasti rodinné i žena může být vůdcem.
Ovšem mnohé ženy si ani neuvědomují jaké mají štěstí, že patří do společnosti kde mohou řídit automobil, oblékat se moderně, volně jít po ulici. Ano. Jsou to pouhé maličkosti, bez kterých bychom si my – české ženy (nejen české), nedovedly život představit. Ale přemýšlela některá z nás (z Vás), nad postavením ženy v islámu ? Já ano. Vždy jsem si myslela, že muslimské ženy jsou odlišné, cizí, vzdálené. V této práci jsem nahlédla do jejich životů, způsobu žití a zjistila jsem, že jsou to ženy stejně jako já i Vy ostatní. A žijí !!! I bez těch maličkostí, které jsou pro nás nevyhnutelnou samozřejmostí.
Muslimské ženy jistě nemají lehký život. Ale chtějí-li se osamostatnit, získat přirozená práva, musí si je vybojovat. Zatím to jsou ale právě ženy, kdo nejvíce horlí proti zrovnoprávnění.

21.5.2008

Hodnocení: 182 Kladné hodnocení/Záporné hodnocení 74
Zobrazeno: 6322x

Co si o tom myslíte?

Jméno: Email pro odpověď: (Nebude zobrazen)

Napište svůj dotaz, nebo komentář:
Používejte diakritiku, nepoužívejte HTML tagy. Vulgární a příspěvky nesouvisející budou odstraněny.